umělecké prohlášení

O volném umění  ve skle 

 

Květen 2012

Pro mne je podstatné, abych si dílo vytvářel sám, pokud mi to technologie dovolí. Musím být přímo u jeho vzniku, jednoduše řečeno musím jej brousit, lepit, praskat, pískovat a foukat na huti.

Všechny tyto procesy vznikání potřebuji na vlastní kůži zažít, protože rozpracovanost a postupné dokončování jsou rozcestníky dalších otázek a inspirací pro nová díla.

Naštěstí skleněný objekt má své limity technické a technologické, proto se dá říci, že je zde jasný začátek a konec vzniku díla; naproti malířství, které není ničím limitováno snad jen duší autora. Zmiňuji malířství, protože ho vnímám jako nejryzejší formu výtvarného vyjádření a sebereflexe člověka.

Při propískovávání skel a rozpraskávání tabulek zažívám pocity podobné jako při malování obrazu, kde svojí roli hrají barvy a prostor a neznámo.

 

 

 

10.12.2011: „Na počátku byl vnitřní dialog, nikoliv hotová věc. Dialog svázaný autentičností, nikoliv následováním slohů. Pak vznikla věc, přesto dialog pokračuje ve vyřčeném na hlas a venku. Ale špatně se hledají slova, proto vnitřní dialog znovu začíná. Je to nekonečný proces hledání vnitřním dialogem. Nehledám pravdu, a při tom toužím po svobodě.“

 

 

 

Citace Emanuela Rádla (Útěcha z filosofie, 1946): „Nemáme pravdu, řekl bych, nýbrž pravda má nás; neustanovujeme ji, nýbrž rodíme se do ní.“

 

 

 

 

Rozhovor V.Ř. s Lenkou Velínskou pro časopis Keramika a sklo, únor 2005: „V člověku se zážitky ukládají od narození. Kam a jak a co z toho nakonec bude nevím. Má tvorba reflektuje to, co je uloženo někde v hloubi duše. Nedělám jen to, co vidím kolem sebe. Nedokáži tvořit bez impulsů. Vždy vycházím z vnitřního hnutí a potřeby, ale paradoxně nikdy nevím zcela přesně co vznikne a co všechno tomu předcházelo. Podivuji se lidem, kteří mluví o své tvorbě s domnělou přesností a velkými slovy vám popíší, co vlastně vytvořili.“